Osamocena

Temná duše, světlý stín, čisté srdce, přesto v těle splín. Místnost plna lidí zcela, já však cítím se osamocena. Stěny tenké, mají uši, všechno slyší, cítí, tuší. Šepot srdce, systola a diastola, tlukot kladiva a Tvá vlídná slova. Dotek něhy, dlaň láskyplná, kus snahy, však duše má je odmítavá. Šrámy, díry v srdci. Špínu házet lidi musí, musí, na druhé, co štěstí zkusí. Ty však štěstím mým býti se zdáš, mě usměvavou přec vždy uděláš. Hvězdičky v očích, a tvá něha, své jméno zapři a dál nebudu Kapuletová. Tak jako kapka rosy zmizíš náhle, na další ráno se však těším stále. A já se opět zas a znova ocitám osamocena, na malou chvíli přec, ovšem v mém srdci jsi velká velevážená věc.


 

#PrayForParis

Strach, bude se šířit, je všude. Dolehne na nás zprava i zleva, ze všech světových stran. Modleme se za Paříž, bojujme, nejenom za ni. Bojujme za sebe. Sláva Otci, že chrání naši zemi. Muslimská invaze, islámský stát, uprchlík, co nechá svou ženu spokojeně ukamenovat. Pročinila se proti zákonu, smrt ji sluší, co na tom, vždyť nová žena lehce mi poslouží. Deset dětí na krku, nevadí jim hlad, nají se ze vzduch, proč je přikrmovat. Hlad po bolesti, žízeň po krvelačnosti a do zbraně! Neustoupíme, patří nám svět, islám je nejlepší, křesťanství překonáme hned! Všude jsou lidi, však bez lidskosti, zbyde jen strach a pocit méněcennosti. Ovládnou Evropu, otevřme hranice, pojďte klidně k nám, nakrmíme vás a pošleme do práce. Náruč otevřená, nevděčníci jsou to, jen co přijde na díky hned popřou to. Nikdo nic nedělá, všichni jsou v klidu, máme čas. Pozor na to, nevinní budou umírat, a nejenom v Paříži! To je jen začátek, smutná zpráva, počkáme si až bude hůř, nikdo nic nedělá, islám však už brousí si nůž!

„...ve velkém městě je možné víc vidět a v malém víc slyšet.“ - Jean Cocteau

Jsou všude okolo nás, vznášejí se a jsou stále zvětšovány. Pomluvy. Jedno slovo navíc a jsou větší, člověk člověku, lež ke lži. Rychlost blesku, takřka světla, utíkej prozradit svůj nový klevet. Jen utíkej, nebudu ti bránit, vím, činí tě to šťastným. Nemá to cenu, vlastně, nemáš cenu. Vem si koště a zameť svůj práh, vem si vidle a kydej špínu, ne však na bezbranné, zamysli se. Nic nevíš, nevíš, co činům zoufalým předcházelo, nevíš kolik ran utrpělo bezvládné tělo. Jsi soudce, co nechce slyšet slovo obžalovaného.
    Malé srdce, velká huba, malá mysl, velká pomluva. Nesuď, nechceš-li být souzen, nemluv, nechceš-li být zostuzen. Raději mlč, nic se ti nestane, když svou pravdu necháš si pro sebe, neubližuj, nekárej není už pomoci. Co se stalo, státi se mělo a ty tlučhubo nepokoušej se rozhlašovat další křivé slovo. Jsi falešný jako kočka, horší než-li chtivý blázen, další pomluva už letím, utíkám, přetrhnu se jako láhev vody mrazem, abych další eso z rukávu mohl sázet. Víc hlav, víc ví, víc závistivých úst, víc pomluví.

Kamila

Zabořil jsem nos do jedné z Kamiliných růžičkových košil, které tak moc milovala a nasál její vůni - až příliš mi ji připomínala.
Usnula tehdy v křesle, sladce oddychujíce, jak bylo zvykem, vzbudil mne až zvuk reklam, opět sledovala svou oblíbenou telenovelu, ostatně jako každou středu. Vstal jsem, nazul jsem si pantofle a šouravým krokem jsem se vydal do obývacího pokoje. Vypnul jsem televizi a opatrně jsem naznačil manželce, že by si měla jít nejspíš lehnout do postele a pořádně se vyspát. S úsměvem, ale zároveň s vážností v očích mne požádala, zda-li by bylo možné pro dnešní večer to, že by si šla lehnout za mnou. Přiznávám, zaskočilo mne to, jelikož už zhruba pět let jsme nesdíleli jednu postel kvůli chrápání, souhlasil jsem. Společně jsme se bok po boku vydali, doplahočili do naší ložnice a znovu ulehli do společné manželské postele. Zahalila mě vlna nostalgie. Přitulila se ke mně a pohladila mne po několikadenním strništi na mých starých vrásčitých tvářích, zachytil jsem její ruku a políbil ji. A já věděl, že se za ty roky nic nezměnilo, musel jsem pousmát. Jenom tak jsme leželi, mlčky, užívali si této společné chvíle, podvědomě jsem věděl, že bude nejspíš naše poslední. Přerušil jsem ticho slovy: „Vždy, když jsem tě viděl, stačil mi tvůj jediný úsměv a mně se zlepšil den, ano možná to zní moc sladce, ale moc ses mi líbila." Tentokrát se usmála Kamila. „A já jsem milovala tvé lékořicové bonbony, které jsi mi dával, ale ty tvoje příšerné naschvály!" dloubla do mě stejně laškovně jako kdysi. „Myslel jsem, že na tebe zapůsobím!" začal jsem se smát. Přisunula se blíž, srdce se rozbušilo, obejmul jsem ji paží kolem těla a ona si položila hlavu na mé rameno. Společně jsme usnuli, ale ona bohužel už na věky. V mé mysli se mísili snad všechny emoce, začínající vztekem až po srdcervoucí žal, který nakonec zvítězil, protrhl pomyslné hráze propouštějící slzy na povrch. Úmrtí, to zlomí i silného člověka.
Promnul jsem mezi prsty onu košili, nakonec jsem ji poskládal a vrátil na své čestné místo do skříně, Kamila byla nádherná žena, stále jsem ji viděl jako energetickou dívenku, i přestože její pleť už nebyla tak krásně hladká, ale zdobili ji vrásky, i přestože neměla už krásně dlouhé hnědé vlasy, ale bílé chomáčky, i přestože přibrala nějaké to kilo navíc, byla stále půvabná, tak moc! Srdce ze zlata, tolerance a ochota, to všechno měla. Milovali jsem se každým dnem víc a víc a v tu noc, kdy zemřela naše láska dosáhla vrcholného konce, nejvyššího stupně oddanosti.
Posadím se do jejího křesla s myšlenkou na to, jak moc mi její osobnost chybí, jak moc je důležité milovat nejenom fyzickou krásu, ale hlavně tu vnitřní podstatu člověka. Milovat srdcem, ne očima. Troufám si tvrdit, že jsem svou misi splnil, miloval jsem ji do posledního dechu. Překrásná a nádherná Kamila.

Kostlivec

Uprostřed místnosti sedím jen já, schoulená, a tlejícící skříň, na pohled krásná uvnitř však prohnilá. Ona sic půvabná však kdys byla, než návštěvníka dovnitř propustila, červotoč, co zatočil mnou, usměvavou a upřímnou. Noci jsou studené a dny ještě víc, pověz mi za svitu Měsíce, co tíže srdce Tvé a nebudu chtít už vůbec nic. Kostlivec, nájemník, nezvaný host, zničil mne, mou osobu a osobnost. Stále a znova, vrací se, nitro mé hlodá, v nepravý čas, červík uprostřed švestky, vrtá rád do pecky. Vyháním jej. Noc bez spánku a dny bez života, květy bez pylu, Tvá podezřelá ochota a včely bez úlů. Med onen skvostný mok a lák, vyšší nájemné přišel jsi vymáhat, mé nitro nechal jsi ztroskotat. Já však nevzdávám se, silná žena, nenechám už víc ničit své jádro, stačí mi Tvůj úsměv, Tvůj dotek, chlapče, tak málo!

Věnováno všem těm, kteří mají svého kostlivce ve skříni, nevzdávejte se! S úsměvem jde všechno lépe! Vždy je tady někdo, kdo nám pomůže a změní Vám pohled na svět. :)♥

Pohyb po kružnici

Ty chceš mne a já lapena se být zdám, chceš vše napravit, ale já utíkám dál. Pohyb po kružnici, uprostřed kruhu, úsměv idola přišel by k duhu. Démony ve své paži, srdce uzamknuto, polknut klíč, odcházím, utíkám od Tebe, tak daleko, pryč. Ve strachu mysl a v mysli strach, nestojím o Tebe, neměls mne rád! Procházím nebem a přesto jsem v temnotách, jak dlouho vydržíš, vydržíš předstírat? Hněv, strach, vztek a zloba, dávní přátelé, radši se schovám. S myšlenkou na Tebe beru si bič, odejdi daleko, daleko, pryč. I když půlnoc už odbila, lampa ještě svítila, tak já nevinná nad Tebou se trápila. Otec Goriot a ty má dcera - nevděčná, bez empatie a neuctivá. Když všechno dobré před Tebou se schová, nemrač se, bude hůř, važ slova. Úsměv vyvolá radost a zažene žal, děkuji pane doktore, léčíte můj sval. 

Jen skočit a utonout

Neusmívej se na mě a už vůbec se nedívej, tak sladce Tvýma čokoládovýma očima. Zradil jsi, neslibuj. Raději mlč sic tasím meč, nic neříkej. Tváříš se nevinně, ne nic se nestalo, vůbec nic. Chci od Tebe utéct jako Jones, Indiana Jones před balvanem, tak úspěšně, ale stále mne stíháš. Každý krok, každé mé hnutí a myšlenka na Tebe se mi vnutí. Jsi mou kouli na noze, dobrovolnou, jsem vězeň a Tvou poddanou, jsi svoboda, mou touhou. Poslušně klopýtám, vodíš mě, vodíš za nos, pohled upřený na Tvých vypracovaných zádech, pch, ale bohužel nedovolím si ani jeden nádech. Přejít přes most nebo jej obejít? Přebrodit nebo se namočit? Dvakrát se utopit než přes most jít. Lapám po dechu, hledám Tvá záda, v ústech sucho, v plicích voda, pro Tebe cokoliv, jsem Tvá poddaná. Po třetí už neskočím, nechci přec utonout, bez vody však nelze plout. Tys přihnal se náhle (z)nova a já už potřetí opět skáču v mdlobách.

Střevíce

Ještě před měsícem bych plačíce
s láskou protančila dvoje střevíce.
Teď už však nové botky mám
 a musím jít zase o krok dál.

Neplač, nežízni, nebuď slepice
zkrátka láska je někdy jako život jepice.
Teď už však nové botky mám,
usměji se a půjdu o dům dál.

Tam za hranicemi, na konci ulice,
leží zřejmě mé staré střevíce.
Vyhoď je, znič a spal
na milost neber je,
vrátí tvůj žal!

I kdyby žadonily, co nejvíce
zahoď je, máš botky, nechtěj ty střevíce!
Neber je, musíš jít dál,
spal je, spal svůj žal!

A tak v botkách kráčím si dál,
střevíce nejsou tu, zmizel můj žal.
Ale no tak neblázni, nebuď slepice
kup si je, kup, ty nové střevíce!

Nepolapitelná

Jsi můj sen a já Tvá noční můra. Rozsviť a já přiletím, i když zhasneš, zůstanu. Neustále, stále znova, touha po světle v mém nitru volá. Zlom mi křídla, nalom nožky, přiletím. Neboj, nebolí mě to ani trošku. Neměj starost. S žárovkou i bez žárovky, nechám si kvůli Tobě zlámat krovky. Budu stále u Tebe, dokud neprocitne srdce mé, než mých tisíc oček, rozpozná Tvůj sprostý počin. Zvedneš ruku, rozsvítíš, oženeš se, do pasti mne polapíš, já však už nenechám se. Uletím. Chceš rozmáčknout mě, náhle uzřím světlo, lásku po které mé srdce prahlo. A tak zase s radostí, letím, vstříc zlobě, s nadějí naplněných tužeb. Dočkám se opět planých slibů a služeb. Mucholapka na můry. Krok zpět, tři šestky, vrať se na start a hoď znova. Nemůžu, jsem pochroumaná. Kam se podělo mé nadšení? Temnota jej pohltila, žárovka praskla, padám dolů, celá zlomená, pod stůl, k místnímu hřbitovu. Sbohem lásko jediná, nepolapitelná zmatená.

Ztráty

Ztrácím jednu z nejdůležitější osob vůbec, nemyslím zrovna ho, ale samu sebe. Prosím, zavolejte doktora! Vylečte mne, vylečte mne z naivity. Opijte mě rohlíkem! Vždy byl kladívko a já hřebíkem. Nikam nepůjdeš! A tak stín zahalil mou duši temným pláštěm. Jsem jako loď, která ztroskotává po nárazu do ledovce, jenž se nezdál býti na první pohled až tak velký. Inu někdy je lepší nemyslet. Nemysli, neplač, žal svůj přec potlač. Nelituj - před nikým se radši nelituj, zneužijí tvé slabosti. A tak dál v dálce i v blízkosti stále mám strach z oné úzkosti. Jsem plna emocí přesto, tak prázdná. Dýchám, srdce mi bije, tep hmatatelný, takže podle všeho žiji, leč já jen přežívám. Nevzdám se, chci být žábou škrtící čápův krk, abych mohla ještě jednou jedinkrát smočit své nožky v rybníčku. Stát si za svým, nebýt jako Evžen Oněgin, neuvědomovat si věci až když je pozdě. Nechci být už hřebíkem. Už nikdy. Nikdy víc!

Do pytle!

Nesnaž se, nemáš šanci,

okolo nás jsou jen kanci

a majetnické nestvůry,

co na "život" si připíjí.

Do jednoho pytle s námi,

jsme přec majetnické dámy.

Bez citu, kousku soudnosti,

ukážeme vám své přednosti.

Tleskám. Aplaus.

Standing ovation.

Hledám Tebe,

tebe jak opilec bar´s station.

No, tak do pytle,

do pytle s námi,

nahažte nás milí páni.

Už nikdy, nikdy víc,

nepomůže zhola nic.

Podzim (líčení)

Podzim, část roku, kdy končí letní radovánky a začínají povinnosti. Matka příroda dostává kreativní náladu a za pomocí štětce a palety vymaluje krajinu do různých barevných odstínů, jež dodávají podzimu veselost. Dalo by se říci, že matka příroda neví, co vlastně chce. Občas se z nebe spouštějí provazce kapiček, které se podobají pavoukovi, jenž šplhá po stříbrné niti, ale taky tady jsou i nádherné slunečné dny, které nám připomínají léto. Stromy jsou zabaleny do barevných kabátů, tak starých, že někdy nějaký ten kus látky upadne, větřík si s nimi pohrává a nám přidělává práci. Svobodným okřídlencům se tohle období nejspíše nezamlouvá, jelikož si sbalí své batůžky a odstěhují se na jih. Zato červíci jsou ve svém živlu, nají se téměř k prasknutí, není divu, když stromy nesou tolik ovoce. Ať už jde o červené či zelené koule nebo fialové šištičky. Lze také zaslechnout dětský smích a vidět zářící oči, když vítr spolupracuje a dopřává dětem tu radost, že do nebeských výšin, téměř k beránkům, vynese papírové stvoření, nazývající se drak. Ovšem někdy je slyšet i pláč. To smutní obloha a opět dopřává zemi potřebnou vláhu. Podzim někdy povolí vládu i paní Zimě a jeho krajinu pak zahalí bílý popílek.

Dopis (o)sobě!

S pohledem do Tvých očí se ztrácím stejně jako vlak v tunelu, potápím se do temnoty a najednou vysvitne slunce, znak naděje, a já se cítím lépe - možná povznesen. Tvůj úsměv mi způsobuje husí kůži a zasáhne mne pokaždé jako blesk, který mnou projede po celém těle do každičkého konečku vlasu, roztřepeného nebo i zdravého, až po prsty na nohou. A já musím reagovat stejně. Připomíná mi to akci a reakci, aneb 3. Newtonův zákon, jen s tím rozdílem, že se neusmíváme současně, ale vlastně se v duchu směji dříve, než se začneš culit Ty. Možná je to i chemie. Omlouvám se, vím, jak přírodní vědy nesnášíš, ale naši profesoři vždy říkali, že všechno se vším souvisí. Chtěl bych býti básníkem, abych dokázal vyjádřit svou náklonnost k Tobě, ale neskládám verše ani rýmy, a to ani zdaleka. Ovšem i když jsi daleko, stále slyším Tvůj hlas, nakažlivý smích, vidím Tvé rysy ve tváři - musel Tě snad stvořit talentovaný umělec! Každý tah ve Tvém obličeji je skvostný a bezchybný. Možná právě teď, když tento dopis píši, stojíš před zrcadlem a kleješ na svou postavu, barvu očí nebo jeden prachobyčejný pupínek na tváři či novou pihu na nose... Avšak všechny Tvé "nedokonalosti" Tě činí krásnou!Už nemůžu, ztrácím se a doufám, že mě nepošleš k šípku, musím s tím ven, jenže je to tak těžké! Stále znovu a dokola pokouším se Ti říct o mé lásce k Tobě, ale jsem jako člověk, jenž se učí plavat v rozbouřeném moři, prakticky bojuji s větrnými mlýny, ale jednoho dne Ti všechno řeknu! Ale prozatím mé myšlenky bloudí krajinou, krajinou pustou a šedivou. Snad Tě budu jednou moci mít, milovat Tě a už neopustit!

Tvůj Ondřej

Čím nakrmit žárovku

Tak nějak už bereme za samozřejmost fakt, že když zmáčkneme vypínač, automaticky se nám rozsvítí světlo. Ale opravdu tomu tak bude navždy? Možná jednou celý svět zhasne a všude okolo nastane tma - a nejenom že už nebudou svítit pouliční osvětlení, ale mám na mysli i tmu v nás. Bude nám něco chybět. Možný kus života? Navykli jsme si na různé vymoženosti, bez nichž si už svůj život nedokážeme představit. Je to tak dobře? Myslím, že si na takovou otázku dokáže každý odpovědět sám a podle svého svědomí uzná, že to doopravdy není příliš dobré. Čím to vůbec je, že jsme se stali doslova závislými? Je to společností nebo jenom obrovským pokrokem technologie?Pro mě osobně by bylo docela zajímavé vrátit se v čase a a zkusit si, jaké to bylo, když na světě neexistoval například mobilní telefon, počítač či televize. Ten úžasný pocit, když se vám do rukou dostane dopis od milovaného člověka a vy jej s radostí otevřete a snažíte se rozluštit jeho neúhledné písmo. Nebo si zkusit jenom tak sedět u petrolejové lampy a podívat si o tom, jaký jsme dnes měli den. Možná by byl svět bez těch mašinek lepší, krásnější, plný lásky a pochopení, nebo ne?

Dříve než začneš, uvažuj, a když uvážíš, pak je třeba rychlého činu - Gaius Sallustius Crispus

Nejhorší je vždy začít, pak už to jde lehce, hlavně si pevně jdi za svým cílem. A tak jsem se rozhodla, že si založím blog, kde budu publikovat svou tvorbu aneb pokus o něco, co má myšlenku a hloubku. Články budou různorodé, objeví se zde jak povídky, tak i různá zamyšlení, dopisy, líčení a možná i nějaká básnička. Poté, co mi byla položena otázka zda-li mám blog, kde publikuji svou tvorbu a odpovědí bylo ne, jsem se rozhodla, že si jej tedy znova založím a tentokrát se bude týkat jenom mých literárních pokusů. Teď něco málo k názvu blogu. Zřejmě si říkáte, ta holka neumí anglicky, ale název So Beyoutiful je vybrán záměrně, je to zkomolenina slov beautiful a be you full. Už ani nevím, kdy jsem poprvé narazila na tohle slovíčko, ale velice se mi líbí a možná vystihuje i to, o čem píšu. Snažím se, aby se v mých textech objevovaly hlavně prvky pravdivosti, aby se hrdinové nebáli být sami sebou, i když je to těžké a to nejenom v imaginárním světě, ale i v tom opravdovém. Snažme se být plní sebe a tím pádem být i tak nádherně přirození.
So BeYouTiful!