Havran

I stalo se, co státi mělo, i stalo se, leží zde bezvládne tělo. Humor i kræsa dávno jej opustila, někam daleko se radost z duše vytratila. I stalo se. Zatuchlé, hnijicí city na povrch se derou a znovu bezvládne tělo k hnilobě nutí. Červíci provratavajicí se na povrch. A onen skvostný puch. I stalo se, stalo, nač by se zapomněti mělo. Odér nejistoty a puch strachu, šíří se okolo, mám v ústech pachuť. I stalo se, stalo, leží zde bezvládné tělo. Havran už chce klovati nitro, když však tělo probouzejíce lapá po dechu, vyhlíží naději, spatřuje havrana a svobodu. I stalo se, že tělo ožilo, i stalo se, že se k životu vrátilo.

Lákadlo

A ty cítíš to, pocit bezmoci, tlak na hrudi, nával emocí. Melancholie, zvuk ticha, láká tě to, i když to svírá a píchá. Láká tě bolest a strast, láká tě objevovat tvář plnou krás. Tak moc láká tě, co lákati by nemělo, tak moc sladké je ono lákadlo. V zkroušenosti, žalu srdce přiznávám, jsem vinna. Uražená a obviněná, plna vzteku, smutku, bolu, nevydržím sedět s nima u jednoho stolu. Jednou, dvakrát, spalme se, kůže všechno odnese, zvykneme si na tíhu, na splín a dokonce i na bídu. I přes to všechno, jsme však silní, i když omylní, však neodbytní, radost přebije smutek a smích čerň, vypořádáme se se vším den, co den.