Jedno velké možná...

Možná...Ty usmíváš se a já pláču, Ty raduješ se a já pláču, Ty skáčeš radostí
a já pláču smutkem. Možná..A možná právě teď, když držíš v ruce dopis ode mne,
všechno se objasnilo. Možná ano, ale možná taky ne. Možná.
Je krásné si uvědomit jaké štěstí mám, když se při pohledu na Tvou fotku usmívám.
Pocit bezmoci. Možná se jen užírám. Od začátku i od konce přehrávám si tvá slova,
jsi moc dobrý; radši se schovám.
Možná najdeš zámožného muže, možná zmůže to, co dělá muže mužem.
Já však zmožený už tou nejošklivější láskou jsem.
Možná jsi byla pouhým mým největším omylem.

Shora

Jsem hračka, použitelná, k zahození. Uzavřená, svázaná, v řetězech a v sevření. Uprostřed smutku, topím se v lásce, uprostřed nejistoty, jistý jsem si citem k Tobě. Holčičko má, copak už jsi mě natrápila. Slov spousta, hlasivky ztuhlé, vzdal jsem se boje, začíná válka. Vyhlašuji válku mým citům, vyhlašuji válku sám sobě. Chci mír, mír s Tebou, pokoj v Tobě. Jen s Tebou v náručí nepodlehnu zlobě. Touha vyslovit ty krásná slova, co svazují mne. Touha dokázat, že srdce zlomená dál milují. Přiznávám, jsem slaboch, co neporučí sobě. Co stalo se, minulost žádná, snažím se, přestanu již hledět do prázdna. Mám možnost začít vše znova, chytím se toho, naděje shora.

Druhý pád

2. pád - Bez koho, čeho? Bez sebe.
Bez sebe jsem bez vlastní identity bez sebe bez prosperity
Bez sebe jsem bez tebe bez sebe jsem beze mne
Bez svých vlastních ideálů bez morálních potencionálních vrahů
Bez jenž ničí nitro bez bílý bez běž pro něj jen běž
Bez názoru bez motivace bez citu bez slitování bez přetvářky bez milování
Bez samoty však s lidmi
Bez mladí a bez krásy však s vrásky a bolestmi
přesto bez tebe jsem bez sebe, bez tebe se ničí srdce mé

První pád

První pád - kdo? co? - jenom já.
 Patří mi ovšem celý svět, nikdo mi nesmí překážet. Všechno je mé, na všechno mám nárok, pravdou však je, že bez majetku zbylo by tuze málo. Přesto však je všechno mé, zlaté, krásné a tuze třpytivé. Všichni jsou poddanými, nemajetnými a chudobnými. Přesto však bohatší jsou, jelikož vlastní něco kvůli čemu mi všichni lžou. Ta věc však ovšem není hmotná, nedá se koupit, musíš ji jít vstříc, otevřít srdce a prostě ji potkat. Jsem dále žádostivá, nemusím nic jen majetek sčítat, nač srdce otvírat, nač se snažit, nač se hnát! Samota a osamocení mi zbyly, věrné cnosti, jež věrny mi vždy byly.

Havran

I stalo se, co státi mělo, i stalo se, leží zde bezvládne tělo. Humor i kræsa dávno jej opustila, někam daleko se radost z duše vytratila. I stalo se. Zatuchlé, hnijicí city na povrch se derou a znovu bezvládne tělo k hnilobě nutí. Červíci provratavajicí se na povrch. A onen skvostný puch. I stalo se, stalo, nač by se zapomněti mělo. Odér nejistoty a puch strachu, šíří se okolo, mám v ústech pachuť. I stalo se, stalo, leží zde bezvládné tělo. Havran už chce klovati nitro, když však tělo probouzejíce lapá po dechu, vyhlíží naději, spatřuje havrana a svobodu. I stalo se, že tělo ožilo, i stalo se, že se k životu vrátilo.

Lákadlo

A ty cítíš to, pocit bezmoci, tlak na hrudi, nával emocí. Melancholie, zvuk ticha, láká tě to, i když to svírá a píchá. Láká tě bolest a strast, láká tě objevovat tvář plnou krás. Tak moc láká tě, co lákati by nemělo, tak moc sladké je ono lákadlo. V zkroušenosti, žalu srdce přiznávám, jsem vinna. Uražená a obviněná, plna vzteku, smutku, bolu, nevydržím sedět s nima u jednoho stolu. Jednou, dvakrát, spalme se, kůže všechno odnese, zvykneme si na tíhu, na splín a dokonce i na bídu. I přes to všechno, jsme však silní, i když omylní, však neodbytní, radost přebije smutek a smích čerň, vypořádáme se se vším den, co den.

Tak moc pyšná...

Pyšná jako růže s trny, obrněná pancířem. Ty zraníš všechny okolo svým trnem, ostrou čepelí plnou jedovatosti, odpusť, no tak, vyhni se zlosti. Vábná vůně, milý vzhled, shnilá duše, černý svět. Pyšná, pýcha, pýchavka, tak moc pyšná. Více než-li zrníček na poušti, plné srdce zášti máš, více než-li lásky, jedovatosti rozdáváš. Pyšná jako princezna, pyšná jako páv, pýcha a předsudek, pýcha předchází pád. Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou. Marnivý, ten kdo lásku svou zhatí přeošklivou pýchou svou. Zamotaná v růžovém keři, kdo vysvobodí mne, kdo zjistí, kdo doopravdy jsem. Ale i přesto, tak moc pyšná jsem ...

Jako stromy

Co se stromem, který nenese ovoce, co s láskou, která štěstí nesnese? Co s pramenem, jenž neproudí, co s učením, když nezmoudřím? Jsme jako stromy - plodní i neplodní, suší i vitální, jako proutek či tlouštík, jako vetřelec či pomocník. Strom každý lásku potřebuje, vláhu, hnojivo, jenž o něj pečuje. Co s plodem, když je s kazem, co s červíkem, co s mrazem? Boj, jedině boj nám může pomoci, buďme silní, přec plni emocí. Sílu po válce načerpejme, z nového ataku radost mějme, i když nás vysílí, vždy nás něčím přihnojí. Jako stromy, všichni buďme, tíhu sněhu přijímejme, neboť po zimě však přijde slunce, které nám sladké plody nese.