Střevíce

Ještě před měsícem bych plačíce
s láskou protančila dvoje střevíce.
Teď už však nové botky mám
 a musím jít zase o krok dál.

Neplač, nežízni, nebuď slepice
zkrátka láska je někdy jako život jepice.
Teď už však nové botky mám,
usměji se a půjdu o dům dál.

Tam za hranicemi, na konci ulice,
leží zřejmě mé staré střevíce.
Vyhoď je, znič a spal
na milost neber je,
vrátí tvůj žal!

I kdyby žadonily, co nejvíce
zahoď je, máš botky, nechtěj ty střevíce!
Neber je, musíš jít dál,
spal je, spal svůj žal!

A tak v botkách kráčím si dál,
střevíce nejsou tu, zmizel můj žal.
Ale no tak neblázni, nebuď slepice
kup si je, kup, ty nové střevíce!

Nepolapitelná

Jsi můj sen a já Tvá noční můra. Rozsviť a já přiletím, i když zhasneš, zůstanu. Neustále, stále znova, touha po světle v mém nitru volá. Zlom mi křídla, nalom nožky, přiletím. Neboj, nebolí mě to ani trošku. Neměj starost. S žárovkou i bez žárovky, nechám si kvůli Tobě zlámat krovky. Budu stále u Tebe, dokud neprocitne srdce mé, než mých tisíc oček, rozpozná Tvůj sprostý počin. Zvedneš ruku, rozsvítíš, oženeš se, do pasti mne polapíš, já však už nenechám se. Uletím. Chceš rozmáčknout mě, náhle uzřím světlo, lásku po které mé srdce prahlo. A tak zase s radostí, letím, vstříc zlobě, s nadějí naplněných tužeb. Dočkám se opět planých slibů a služeb. Mucholapka na můry. Krok zpět, tři šestky, vrať se na start a hoď znova. Nemůžu, jsem pochroumaná. Kam se podělo mé nadšení? Temnota jej pohltila, žárovka praskla, padám dolů, celá zlomená, pod stůl, k místnímu hřbitovu. Sbohem lásko jediná, nepolapitelná zmatená.