Osamocena

Temná duše, světlý stín, čisté srdce, přesto v těle splín. Místnost plna lidí zcela, já však cítím se osamocena. Stěny tenké, mají uši, všechno slyší, cítí, tuší. Šepot srdce, systola a diastola, tlukot kladiva a Tvá vlídná slova. Dotek něhy, dlaň láskyplná, kus snahy, však duše má je odmítavá. Šrámy, díry v srdci. Špínu házet lidi musí, musí, na druhé, co štěstí zkusí. Ty však štěstím mým býti se zdáš, mě usměvavou přec vždy uděláš. Hvězdičky v očích, a tvá něha, své jméno zapři a dál nebudu Kapuletová. Tak jako kapka rosy zmizíš náhle, na další ráno se však těším stále. A já se opět zas a znova ocitám osamocena, na malou chvíli přec, ovšem v mém srdci jsi velká velevážená věc.