Ztráty

Ztrácím jednu z nejdůležitější osob vůbec, nemyslím zrovna ho, ale samu sebe. Prosím, zavolejte doktora! Vylečte mne, vylečte mne z naivity. Opijte mě rohlíkem! Vždy byl kladívko a já hřebíkem. Nikam nepůjdeš! A tak stín zahalil mou duši temným pláštěm. Jsem jako loď, která ztroskotává po nárazu do ledovce, jenž se nezdál býti na první pohled až tak velký. Inu někdy je lepší nemyslet. Nemysli, neplač, žal svůj přec potlač. Nelituj - před nikým se radši nelituj, zneužijí tvé slabosti. A tak dál v dálce i v blízkosti stále mám strach z oné úzkosti. Jsem plna emocí přesto, tak prázdná. Dýchám, srdce mi bije, tep hmatatelný, takže podle všeho žiji, leč já jen přežívám. Nevzdám se, chci být žábou škrtící čápův krk, abych mohla ještě jednou jedinkrát smočit své nožky v rybníčku. Stát si za svým, nebýt jako Evžen Oněgin, neuvědomovat si věci až když je pozdě. Nechci být už hřebíkem. Už nikdy. Nikdy víc!