Osamocena

Temná duše, světlý stín, čisté srdce, přesto v těle splín. Místnost plna lidí zcela, já však cítím se osamocena. Stěny tenké, mají uši, všechno slyší, cítí, tuší. Šepot srdce, systola a diastola, tlukot kladiva a Tvá vlídná slova. Dotek něhy, dlaň láskyplná, kus snahy, však duše má je odmítavá. Šrámy, díry v srdci. Špínu házet lidi musí, musí, na druhé, co štěstí zkusí. Ty však štěstím mým býti se zdáš, mě usměvavou přec vždy uděláš. Hvězdičky v očích, a tvá něha, své jméno zapři a dál nebudu Kapuletová. Tak jako kapka rosy zmizíš náhle, na další ráno se však těším stále. A já se opět zas a znova ocitám osamocena, na malou chvíli přec, ovšem v mém srdci jsi velká velevážená věc.


 

#PrayForParis

Strach, bude se šířit, je všude. Dolehne na nás zprava i zleva, ze všech světových stran. Modleme se za Paříž, bojujme, nejenom za ni. Bojujme za sebe. Sláva Otci, že chrání naši zemi. Muslimská invaze, islámský stát, uprchlík, co nechá svou ženu spokojeně ukamenovat. Pročinila se proti zákonu, smrt ji sluší, co na tom, vždyť nová žena lehce mi poslouží. Deset dětí na krku, nevadí jim hlad, nají se ze vzduch, proč je přikrmovat. Hlad po bolesti, žízeň po krvelačnosti a do zbraně! Neustoupíme, patří nám svět, islám je nejlepší, křesťanství překonáme hned! Všude jsou lidi, však bez lidskosti, zbyde jen strach a pocit méněcennosti. Ovládnou Evropu, otevřme hranice, pojďte klidně k nám, nakrmíme vás a pošleme do práce. Náruč otevřená, nevděčníci jsou to, jen co přijde na díky hned popřou to. Nikdo nic nedělá, všichni jsou v klidu, máme čas. Pozor na to, nevinní budou umírat, a nejenom v Paříži! To je jen začátek, smutná zpráva, počkáme si až bude hůř, nikdo nic nedělá, islám však už brousí si nůž!

„...ve velkém městě je možné víc vidět a v malém víc slyšet.“ - Jean Cocteau

Jsou všude okolo nás, vznášejí se a jsou stále zvětšovány. Pomluvy. Jedno slovo navíc a jsou větší, člověk člověku, lež ke lži. Rychlost blesku, takřka světla, utíkej prozradit svůj nový klevet. Jen utíkej, nebudu ti bránit, vím, činí tě to šťastným. Nemá to cenu, vlastně, nemáš cenu. Vem si koště a zameť svůj práh, vem si vidle a kydej špínu, ne však na bezbranné, zamysli se. Nic nevíš, nevíš, co činům zoufalým předcházelo, nevíš kolik ran utrpělo bezvládné tělo. Jsi soudce, co nechce slyšet slovo obžalovaného.
    Malé srdce, velká huba, malá mysl, velká pomluva. Nesuď, nechceš-li být souzen, nemluv, nechceš-li být zostuzen. Raději mlč, nic se ti nestane, když svou pravdu necháš si pro sebe, neubližuj, nekárej není už pomoci. Co se stalo, státi se mělo a ty tlučhubo nepokoušej se rozhlašovat další křivé slovo. Jsi falešný jako kočka, horší než-li chtivý blázen, další pomluva už letím, utíkám, přetrhnu se jako láhev vody mrazem, abych další eso z rukávu mohl sázet. Víc hlav, víc ví, víc závistivých úst, víc pomluví.