Do pytle!

Nesnaž se, nemáš šanci,

okolo nás jsou jen kanci

a majetnické nestvůry,

co na "život" si připíjí.

Do jednoho pytle s námi,

jsme přec majetnické dámy.

Bez citu, kousku soudnosti,

ukážeme vám své přednosti.

Tleskám. Aplaus.

Standing ovation.

Hledám Tebe,

tebe jak opilec bar´s station.

No, tak do pytle,

do pytle s námi,

nahažte nás milí páni.

Už nikdy, nikdy víc,

nepomůže zhola nic.

Podzim (líčení)

Podzim, část roku, kdy končí letní radovánky a začínají povinnosti. Matka příroda dostává kreativní náladu a za pomocí štětce a palety vymaluje krajinu do různých barevných odstínů, jež dodávají podzimu veselost. Dalo by se říci, že matka příroda neví, co vlastně chce. Občas se z nebe spouštějí provazce kapiček, které se podobají pavoukovi, jenž šplhá po stříbrné niti, ale taky tady jsou i nádherné slunečné dny, které nám připomínají léto. Stromy jsou zabaleny do barevných kabátů, tak starých, že někdy nějaký ten kus látky upadne, větřík si s nimi pohrává a nám přidělává práci. Svobodným okřídlencům se tohle období nejspíše nezamlouvá, jelikož si sbalí své batůžky a odstěhují se na jih. Zato červíci jsou ve svém živlu, nají se téměř k prasknutí, není divu, když stromy nesou tolik ovoce. Ať už jde o červené či zelené koule nebo fialové šištičky. Lze také zaslechnout dětský smích a vidět zářící oči, když vítr spolupracuje a dopřává dětem tu radost, že do nebeských výšin, téměř k beránkům, vynese papírové stvoření, nazývající se drak. Ovšem někdy je slyšet i pláč. To smutní obloha a opět dopřává zemi potřebnou vláhu. Podzim někdy povolí vládu i paní Zimě a jeho krajinu pak zahalí bílý popílek.

Dopis (o)sobě!

S pohledem do Tvých očí se ztrácím stejně jako vlak v tunelu, potápím se do temnoty a najednou vysvitne slunce, znak naděje, a já se cítím lépe - možná povznesen. Tvůj úsměv mi způsobuje husí kůži a zasáhne mne pokaždé jako blesk, který mnou projede po celém těle do každičkého konečku vlasu, roztřepeného nebo i zdravého, až po prsty na nohou. A já musím reagovat stejně. Připomíná mi to akci a reakci, aneb 3. Newtonův zákon, jen s tím rozdílem, že se neusmíváme současně, ale vlastně se v duchu směji dříve, než se začneš culit Ty. Možná je to i chemie. Omlouvám se, vím, jak přírodní vědy nesnášíš, ale naši profesoři vždy říkali, že všechno se vším souvisí. Chtěl bych býti básníkem, abych dokázal vyjádřit svou náklonnost k Tobě, ale neskládám verše ani rýmy, a to ani zdaleka. Ovšem i když jsi daleko, stále slyším Tvůj hlas, nakažlivý smích, vidím Tvé rysy ve tváři - musel Tě snad stvořit talentovaný umělec! Každý tah ve Tvém obličeji je skvostný a bezchybný. Možná právě teď, když tento dopis píši, stojíš před zrcadlem a kleješ na svou postavu, barvu očí nebo jeden prachobyčejný pupínek na tváři či novou pihu na nose... Avšak všechny Tvé "nedokonalosti" Tě činí krásnou!Už nemůžu, ztrácím se a doufám, že mě nepošleš k šípku, musím s tím ven, jenže je to tak těžké! Stále znovu a dokola pokouším se Ti říct o mé lásce k Tobě, ale jsem jako člověk, jenž se učí plavat v rozbouřeném moři, prakticky bojuji s větrnými mlýny, ale jednoho dne Ti všechno řeknu! Ale prozatím mé myšlenky bloudí krajinou, krajinou pustou a šedivou. Snad Tě budu jednou moci mít, milovat Tě a už neopustit!

Tvůj Ondřej

Čím nakrmit žárovku

Tak nějak už bereme za samozřejmost fakt, že když zmáčkneme vypínač, automaticky se nám rozsvítí světlo. Ale opravdu tomu tak bude navždy? Možná jednou celý svět zhasne a všude okolo nastane tma - a nejenom že už nebudou svítit pouliční osvětlení, ale mám na mysli i tmu v nás. Bude nám něco chybět. Možný kus života? Navykli jsme si na různé vymoženosti, bez nichž si už svůj život nedokážeme představit. Je to tak dobře? Myslím, že si na takovou otázku dokáže každý odpovědět sám a podle svého svědomí uzná, že to doopravdy není příliš dobré. Čím to vůbec je, že jsme se stali doslova závislými? Je to společností nebo jenom obrovským pokrokem technologie?Pro mě osobně by bylo docela zajímavé vrátit se v čase a a zkusit si, jaké to bylo, když na světě neexistoval například mobilní telefon, počítač či televize. Ten úžasný pocit, když se vám do rukou dostane dopis od milovaného člověka a vy jej s radostí otevřete a snažíte se rozluštit jeho neúhledné písmo. Nebo si zkusit jenom tak sedět u petrolejové lampy a podívat si o tom, jaký jsme dnes měli den. Možná by byl svět bez těch mašinek lepší, krásnější, plný lásky a pochopení, nebo ne?