Usnula tehdy v křesle, sladce oddychujíce, jak bylo zvykem, vzbudil mne až zvuk reklam, opět sledovala svou oblíbenou telenovelu, ostatně jako každou středu. Vstal jsem, nazul jsem si pantofle a šouravým krokem jsem se vydal do obývacího pokoje. Vypnul jsem televizi a opatrně jsem naznačil manželce, že by si měla jít nejspíš lehnout do postele a pořádně se vyspát. S úsměvem, ale zároveň s vážností v očích mne požádala, zda-li by bylo možné pro dnešní večer to, že by si šla lehnout za mnou. Přiznávám, zaskočilo mne to, jelikož už zhruba pět let jsme nesdíleli jednu postel kvůli chrápání, souhlasil jsem. Společně jsme se bok po boku vydali, doplahočili do naší ložnice a znovu ulehli do společné manželské postele. Zahalila mě vlna nostalgie. Přitulila se ke mně a pohladila mne po několikadenním strništi na mých starých vrásčitých tvářích, zachytil jsem její ruku a políbil ji. A já věděl, že se za ty roky nic nezměnilo, musel jsem pousmát. Jenom tak jsme leželi, mlčky, užívali si této společné chvíle, podvědomě jsem věděl, že bude nejspíš naše poslední. Přerušil jsem ticho slovy: „Vždy, když jsem tě viděl, stačil mi tvůj jediný úsměv a mně se zlepšil den, ano možná to zní moc sladce, ale moc ses mi líbila." Tentokrát se usmála Kamila. „A já jsem milovala tvé lékořicové bonbony, které jsi mi dával, ale ty tvoje příšerné naschvály!" dloubla do mě stejně laškovně jako kdysi. „Myslel jsem, že na tebe zapůsobím!" začal jsem se smát. Přisunula se blíž, srdce se rozbušilo, obejmul jsem ji paží kolem těla a ona si položila hlavu na mé rameno. Společně jsme usnuli, ale ona bohužel už na věky. V mé mysli se mísili snad všechny emoce, začínající vztekem až po srdcervoucí žal, který nakonec zvítězil, protrhl pomyslné hráze propouštějící slzy na povrch. Úmrtí, to zlomí i silného člověka.
Promnul jsem mezi prsty onu košili, nakonec jsem ji poskládal a vrátil na své čestné místo do skříně, Kamila byla nádherná žena, stále jsem ji viděl jako energetickou dívenku, i přestože její pleť už nebyla tak krásně hladká, ale zdobili ji vrásky, i přestože neměla už krásně dlouhé hnědé vlasy, ale bílé chomáčky, i přestože přibrala nějaké to kilo navíc, byla stále půvabná, tak moc! Srdce ze zlata, tolerance a ochota, to všechno měla. Milovali jsem se každým dnem víc a víc a v tu noc, kdy zemřela naše láska dosáhla vrcholného konce, nejvyššího stupně oddanosti.
Posadím se do jejího křesla s myšlenkou na to, jak moc mi její osobnost chybí, jak moc je důležité milovat nejenom fyzickou krásu, ale hlavně tu vnitřní podstatu člověka. Milovat srdcem, ne očima. Troufám si tvrdit, že jsem svou misi splnil, miloval jsem ji do posledního dechu. Překrásná a nádherná Kamila.
