S pohledem do Tvých očí se ztrácím stejně jako vlak v tunelu, potápím se do temnoty a najednou vysvitne slunce, znak naděje, a já se cítím lépe - možná povznesen. Tvůj úsměv mi způsobuje husí kůži a zasáhne mne pokaždé jako blesk, který mnou projede po celém těle do každičkého konečku vlasu, roztřepeného nebo i zdravého, až po prsty na nohou. A já musím reagovat stejně. Připomíná mi to akci a reakci, aneb 3. Newtonův zákon, jen s tím rozdílem, že se neusmíváme současně, ale vlastně se v duchu směji dříve, než se začneš culit Ty. Možná je to i chemie. Omlouvám se, vím, jak přírodní vědy nesnášíš, ale naši profesoři vždy říkali, že všechno se vším souvisí. Chtěl bych býti básníkem, abych dokázal vyjádřit svou náklonnost k Tobě, ale neskládám verše ani rýmy, a to ani zdaleka. Ovšem i když jsi daleko, stále slyším Tvůj hlas, nakažlivý smích, vidím Tvé rysy ve tváři - musel Tě snad stvořit talentovaný umělec! Každý tah ve Tvém obličeji je skvostný a bezchybný. Možná právě teď, když tento dopis píši, stojíš před zrcadlem a kleješ na svou postavu, barvu očí nebo jeden prachobyčejný pupínek na tváři či novou pihu na nose... Avšak všechny Tvé "nedokonalosti" Tě činí krásnou!Už nemůžu, ztrácím se a doufám, že mě nepošleš k šípku, musím s tím ven, jenže je to tak těžké! Stále znovu a dokola pokouším se Ti říct o mé lásce k Tobě, ale jsem jako člověk, jenž se učí plavat v rozbouřeném moři, prakticky bojuji s větrnými mlýny, ale jednoho dne Ti všechno řeknu! Ale prozatím mé myšlenky bloudí krajinou, krajinou pustou a šedivou. Snad Tě budu jednou moci mít, milovat Tě a už neopustit!
Tvůj Ondřej
Žádné komentáře:
Okomentovat